Tato slova vystihují můj prožitek z půlmaratonu úplně přesně. Možná, aby to bylo ještě přesněji, bych ta tři slova měla napsat dvakrát za sebou.

    Prvně by ta tři slova totiž vyjadřovala moje pocity před pondělím 6. října. Měla jsem obavy, že se mi na běhu nebude dařit, že budu pomalá a všem to pokazím. Tyto obavy postupně přecházely ve strach. Nevěřila jsem si. Byla jsem nervózní a v hlavě mi kolovaly představy, jak mě všichni předbíhají. Ale i přes všechen ten strach jsem ani na vteřinu nepomyslela na to, že bych běžet neměla. Stále jsem vymýšlela tu nejlepší strategii. Nakonec jsem se rozhodla pro rychlý start a věřila jsem, že i když to přepálím na začátku, doklepu to do cíle v nějakém slušném čase.

    Zdálo se, že toto všechno padlo ve chvíli, kdy jsem se otočila po Tomášovi s cílem zařvat na něj, aby ta pitomá jablka po nás neházel. Zařvala jsem, ale ne na něj. Můj výkřik vyloudila náhlá bolest, která mi vystřelila v krku a zároveň mi vehnala slzy do očí. Hlavu jsem ještě otočila dopředu, ale to byl konec. Víc už jsem s ní nepohnula, protože při sebemenším pokusu o pohyb se bolest velice intenzivně ozvala.

    Paní doktorka diagnostikovala zablokované krční svalstvo a předepsala mi Ibalgin 400, teplé zábaly a 14 dní klidu. V té chvíli jsem svou účast na běhu jasně vyloučila. Paní doktorku jsem poslechla, vzala si prášek a krk pořádně zabalila. K mé velikánské radosti bolest pomalu ustupovala a večer už jsem mohla hlavou pomalu otáčet.

    A začala jsem spekulovat. Vždyť při běhu krkem neotáčím, tak třeba… Rodiče se kupodivu nevyjadřovali, a tak rozhodnutí zůstalo na mně. Rozhodla jsem se, že to prostě risknu. A zase jsem měla obavy, aby mé zranění nemělo vliv na můj výkon, a strach, že se mi to zablokuje přímo při závodu. Ale taky jsem asi měla odvahu, protože jinak nevím, co jiného by mě k tak ztřeštěnému rozhodnutí vedlo.

    Bohužel ráno jsem se probudila a krk zase bolel. Sice ne tak jako předešlého dne, ale bolel. Málem jsem to vzdala, ale pak jsem kdesi hluboko v sobě znovu našla tu odvahu a krk znovu zabalila, vzala si další prášek a doufala jsem, že to povolí, než mi ujede autobus. Bolest v krku relativně povolila a autobus mi naštěstí neujel.

    Ve Lhotě jsem své náhradnici Aničce oznámila, že „bohužel“ asi nepoběží, čímž jsem jí způsobila nesmírnou radost. Pro jistotu jsme se domluvily, že bude v pohotovosti i ona, aby mě mohla v případě nouze těsně před mým startem vystřídat. Že se na to následovně vykašlala, jsem zjistila chvíli po začátku půlmaratonu. Potkala jsem ji totiž u startu v riflích a balerínách, ale aspoň se modlila, aby se mi krk nezhoršil.

    Zážitek z mého běhu popisovat nebudu, on to totiž vlastně žádný zážitek nebyl. Neshledávám nic záživného na třech minutách a čtyřiceti osmi sekundách neustálého opakování vět: Neohlížet se!… a: Utíkat!                                           Ludmila Hanáková

 

 

Děkujeme všem sponzorům, kteří nám pomohli celou akci uspořádat. Především OÚ zúčastněných škol, také podnikatelským subjektům regionu, i soukromým osobám.