I letos žáci deváté třídy navštívili Veletrh vzdělávání v Hodoníně dne 9. října. Mohli se tu zeptat zástupců jednotlivých středních škol na požadavky při přijímacím řízení a také jaké obory mohou na školách studovat. Snad jim tato akce pomůže v jejich nelehkém rozhodování.

Návštěva veletrhu očima rozhodnuté účastnice:

Veletrh vzdělávání

    9. října jsme jeli na veletrh vzdělávání. Měla s námi jet paní učitelka Lukešová. Všichni jsme už čekali před autobusem, jen paní učitelka si ještě odběhla něco vyřídit do školy. Nám se už nechtělo čekat, a tak jsme se nahrnuli ke dveřím autobusu a ty se jako mávnutím proutku otevřely. Nastoupili jsme a oznámili řidiči, že jsme všichni a že můžeme vyjet. Bohužel Katce neuvěřil, že je paní učitelka, a tak se čekalo na tu opravdovou. Ta se vzápětí vyřítila ze školy a nastoupila za námi do autobusu. V rukou třímala školní fotoaparát, který jsem okamžitě přebrala do vlastních rukou. Divila jsem se, že pan ředitel foťák posílá, když mu musí být jasné, že si ho okamžitě přeberu já. Vlastně jsem si myslela, že mi ho po Zátopkově pětce už nikdy nesvěří, protože místo 40 fotek, které po mně žádal, jich obdržel asi 400, a to jsem jich předtím ještě asi 300 vymazala.

    Foťák jsem pro jistotu zapnula až při vystupování z autobusu v Hodoníně. Zastavili jsme poměrně blízko vchodu a už před vstupem do budovy jsem měla více než třicet fotek. Než jsme vstoupili dovnitř, vybrala paní učitelka od pokladníků peníze za vstupné. Asi neočekávala, že jí pokladníci vysypou do dlaní částku 200 korun v dvoukorunách. Chvíli trvalo, než jsme společnými silami spočítali, že je to přesně. Paní učitelka se asi necítila nejlíp, když při placení vstupného vysypala paní u stolečku náš obnos na ubrus. Trvalo docela dlouho, než znovu spočítali, že je to přesně – asi dvanáct fotek. Přebírání vstupenek bylo přesně osmnáct fotek – Tomáš chyběl a sebe jsem nefotila.

    Po dvou hodinách obcházení stánků už to nikoho nebavilo, a tak jsme jen tak postávali v rohu a čekali na paní učitelku. To už stoupal počet mých fotek do stovek. Asi jsem už všechny ustavičným focením štvala, a tak mě vyslali, abych se po paní učitelce podívala. Našla jsem ji asi v polovině okruhu a sdělila jsem jí, že jsme všichni až na ni skončili. Slíbila, že zrychlí, ale já jsem jí pro jistotu zůstala nablízku, abych jí svou přítomností připomínala, že všichni čekáme. Po dalších asi deseti minutách, kdy se přesunula na další stanoviště, jsem to nevydržela a oznámila jí, že její tempo je vražedně pomalé. Zasmála se a konečně trochu zrychlila.

    Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v nákupním centru, ale protože jsem měla jen dvacet korun, rozhodla jsem se, že je utratím za první kravinu, kterou uvidím. Nemohu za to, že obchod začínal ovocem a zeleninou a mně jako první padl do oka kokos.

    Nakonec to byl docela prima výlet, i když si bohužel nemohu vzpomenout ani na tři školy, které na veletrhu byly. Ale to nevadí, protože na fotkách je každá škola zachycena nejméně desetkrát.

                                                                                                                                  Ludmila Hanáková

 Foto