A je to tady! Náš poslední společný výlet.  Před Littnerem padlo  spousta otázek.            „K čemu si brát náhradní dušu? Na co si brát lepení na kolo? Proč opalovací krém, když je pochnmurné počasí? Brzy jsme však zjistili PROČ!

     Ráno se nás dvanáct statečných sešlo u školy a vyjelo směr „Znorovy“ . Cesta probíhala až na nějaké maličkosti celkem v pohodě. Přejeli jsme Baťák a komplikace začaly. Jeli jsme po úzké, mokré cestičce a Julča neovládla své kolo, které bylo taženo dole zemskou přitažlivostí. Elka chtěla rychle přispěchat na pomoc a zanedlouho už byla taky na zemi. Pokračovali jsme v cestě a Julči spadl řeťázek. Jeli jsme cestou dál a hádejte, kdo volal o pomoc? Ano, byla to Julka, která píchla dušu. A lepení v tu chvíli přišlo vhod.

      Přijeli jsme až na Littner a všichni jsme si po náročné cestě oddychli. Ale ne moc dlouho, protože jsme pokračovali do Ratíškovic do bazénu. V bazénu jsme si zablbli a zahráli vodní pólo. Po příjezdu na základnu jsme hráli různé hry a snažili se získat plusové a mínusové body. Uložili jsme se ke spánku a s radostí čekali probuzení pana ředitele: „Dobré ráno!“ J

     Druhý den nás čekal celodenní výlet, který začal rozcvičkou. Pak naše kola zamířila na zámek v Miloticích, kde jsme si prohlédli tamější zajímavosti ( kameru obscuru, pávy, zahrady…). V hospodě jsme si dali oběd a vyrazili na kopec Náklo, odtud zpátky na chatu. A teď přišla řada na Elku. Štěpán s Adamem se vynořili zpoza budovy s kýblem vody, který skončil na Elce. Elka se šla osušit do koupelny, ale tam ji čekalo druhé kolo. Lukáš ji hodil do sprchy a osprchoval i v oblečení… Den pokračoval vycházkou k Žilkovému dubu, hrama a večeří.

     A byl tu čtvrtek, poslední celý den na Littneru. Vyrazili jsme zhruba v 10:00 do Bzence, kde jsme museli šlapat do strašného kopce, ale nahoře nás čekala odměna v podobě krásného výhledu na Bzenec. Z kopce jsme jeli krásnou terénní cestou, dokonce i se schodama, kde jsme se zase málem neudrželi, a bylo štěstí, že jsme to přežili. Ve Bzenci jsme navštívili zámeckou zahradu s velmi starou a vzácnou lípou. Nasedli jsme na kola a vyrazili směr bazén. Po bazénu byl odpočinek a oběd. Když jsme se vrátili na Littner, zalehly jsme a všechny do jedné jsme usnuly. Probudil nás až krásný křik roztomilých dětí. Všechny jsme vyletěly z postele a šly se podívat na roztomilé vnoučky paní učitelky Lukešové. Po velmi intenzivním fandění našim hokejistům jsme šli chystat táborák. Při táboráku se jedlo, zpívalo a vyhodnocovaly se různé soutěže, které se během výletu uskutečnily. A najednou se objevilo něco červeného na Aniččině prstu – ano, byla to KREV! Rychle jsme se rozběhli pro obvazy a lékárničku a Aničce prst ošetřili. Bylo to krve, jako z ….  Na řadu přišla i očekávaná stezka odvahy. Zašli jsme do temného lesa, kde nás paní učitelka ujišťovala, že se tam prostě nedá ztratit. Ale opak byl pravdou. Jako první vyšla Johanka, která byla velmi statečná a vůbec se nebála … možná trochu jen toho, že se ztratí. Vzala si tatranku, reflexní pásky a nůž, kdyby náhodou… Všichni netrpělivě čekáme na to, až pan ředitel dá povel svým zasvícením z baterky… ALE NIC!  Tak jsme po jednom vydávali postupně na cestu. Když jsme „všichni“ dorazili do cíle, začali jsme se počítat! Kluci byli všichni, ale holky? NE? Kde jsou holky? Anička, Eliška, Julča tu jsou, ale… Johanka? Kde je Johanka? Cože? Johanka tu není!  „To už vážně není žádná sranda!“ prohlásil pan ředitel. Mezitím, co jsme se tak dohadovali, Johanka byla po dlouhé, náročné cestě, plné kopřiv, trní, keřů a stromů, dávno na Littneru. Ale najednou z dálky slyšela slabounké, ale zřetelné „Johy, kde jsi?“ Tak se vydala vstříc hlasům, které stále zesilovaly. Teď už jí asi došlo, že je tam, kde nemá co dělat, a ozvala se nám. „Sem tady!“ Všichni si oddechli a ze srdce nám spadl dvacetitunový balvan. Po stezce odvahy a náročném hledání jsme ulehli do postelí a spali až do rána.

     „Dobré ráno!“  tak zněla první věta, kterou jsme vždy slyšeli z úst paní učitelky a pana ředitele. Volali nás na snídani. Pak jsme se sbalili, uklidili,  sedli na své „bajky“ a odjeli domů J

                                                                                                         Anička, Eliška, Johanka a Julča