Littner

Žáci devátých tříd se jako každoročně zúčastinili sportovního kurzu na místě dřívější Moravské Sahary !

Děti měly pestrý program, který zahrnoval sportovní, ale i kulturní aktivity. Kurz napomohl ke stmelení kolektivu, i když jednalo o poslední společnou akci.  Žáci využívali všechny možnosti zábavy, například fotbalové hřiště, ‘‘beach‘‘ , ping pong , ale také plavecký bazén v Ratiškovicích. Většinu času jsme trávili v sedle kola, což pocítily naše svalové partie. Vrátili jsme se plni krásných zážitků.

Žáci devátých tříd

 Litner z pohledu některých účastníků ( účastnic)!!!!!!!!!

Littner

    Vždycky, když jsem se (jako menší děcko) dívala z okna na ty deváťáky ve sportovním, s helmami a koly čekající před školou na příchod učitelů a odjíždějící po skupinkách pryč,    byli pro mě deváťáci dospělými lidmi, autoritami a osobnostmi, ale také celá devátá třída a všechno, co se v ní děje, bylo dalekou budoucností a něčím, co je zbytečné řešit. A ejhle! Najednou jsem já ta, co s batohy, kolem a nástroji stojí před školou, čeká a nechává se okukovat mladšími dětmi. (Ale jako autorita si rozhodně nepřipadám.)

    Cesta proběhla bez nějakých větších potíží, byla jsem součástí družstva pana ředitele („Pane řediteli, dneska mírné tempo, že jo?“ „Ale Aničko, to víš, že jo, že se ptáš…“A o dvacet minut později nasadil pan ředitel takové tempo, že jsme měli co dělat, abychom mu vůbec stačili – s vyplazenými jazyky a mokří „jak myši.“)

    Nebudu to tu vypisovat den po dni, snad jen, že jsem se středečního výletu nemohla zúčastnit, což mě trochu mrzelo, ale i tak jsem si to užila. Myslím, že bylo skvělé, že jsme byli nuceni být pořád všichni spolu, to nás určitě spojilo a udělalo z nás zase o něco lepší partu.  Taky už jsem si dlouho tak dobře nezahrála odvetu zápasů ve volejbale (na písku a bosky, pět proti pěti – gratulujeme k našemu vítězství), a taky díky tomu každodennímu pohybu na mně nešlo poznat to neuvěřitelně velké množství delikátních a excelentních čokoládových koblížků z ratíškovické pekárny, které jsem snědla… 

Anna Múčková

    Po naložení našich tašek, batohů a nejrůznějších zavazadel, ve kterých se nacházely nejnutnější, ale i zbytečné věci, jsme konečně nasedli na kola. Od prvního šlápnutí nás dělila jenom startovní fotka. Pózujem – cvak – jedem!

    Naše nohy si neuvědomovaly zátěž, kterou jsme si na něho přichystali, a tak vyrazily nekontrolovatelnou rychlostí kupředu, než se objevil první kopec. Všichni instinktivně zpomalili a zbrzdili i ty, kteří by kopec zvládli s přehledem. Solidarita, i když ne všech, překypovala, takže se nad tím i ti zdatní tiše povznesli a pokračovali směle dál. Cestu jsme si zpříjemňovali hlasitými výkřiky nejrůznějších poznatků, snahou o vyloudění jakéhokoli zpěvu nebo zřetelnými pozdravy naprosto cizích lidí i zvířat! To jsme ještě byli dobře vyspaní, plní sil, energie a elánu pro všechny příležitosti.

    Příjezd do lesa signalizoval blízkost našeho cíle. Ještě zdoláme pár malých kopečků, objedeme dvě šišky a můžeme se těšit na završení svého výkonu! Areál Littner nám nabídl místo nutného odpočinku, spoustu zábavy a nepopsatelných i neuvěřitelných zážitků.

     To, že jsme odjížděli naprosto bez energie, bylo důkazem, že jsme si to pořádně užili!

                                                                                                                                  Alžběta Trávníčková

    Úterní příchod do školy znamenal batoh na zádech, tašku s oblečením a dobrou náladu. Vyráželo se na Littner – plavecko – cyklistický výlet. Rozdělili jsme se do skupin a čekali jsme, až nám někdo zkontroluje kola. Čas jsme si krátili povídáním o tom, jak by to tam mohlo vypadat. Ještě fotka na památku a můžeme vyrazit!

    První problém se dostavil v podobě vnorovského jezu. Museli jsme sesednout z kola a přejít po úzké rampě. Jedna holka s tím měla docela problém. Dál jsme pokračovali po cyklostezce, která nás nakonec navedla na hlavní cestu. Mně se tahle úplně první trasa zdála hodně dlouhá, i když si teď, s odstupem času uvědomuji, že zase tak dlouhá nebyla. Příjezdová cesta k samotnému Littneru byla nečekaná. Až do posledního okamžiku jsem nevěděla, že tato cesta opravdu vede k areálu. Naše hlasité výkřiky úlevy a radosti z dosažení cíle a z dobře vykonané práce oznámily majitelům náš očekávaný příjezd.

    Kola jsme nechali venku a šli jsme si zabrat pokoje. Všechny byly průchozí – dveře na jedné straně, dveře na druhé straně, sedm lůžek. Nejprve jsme tam byly jen tři, v průběhu pobytu se k nám přidaly ještě dvě spolubydlící a ve čtvrtek ještě jedna.

    Kopec zábavy a zajímavých činností nám umožnil prožít příjemný a pohodový poslední výlet.

                                                                                                                                 Markéta Kostelanská

Littner aneb Poseroutka stezky odvahy

    Na začátku dne jsem si myslela, že stezka odvahy nebude. Ale paní učitelka mě vyvedla z omylu informací, že bude. Od té chvíle jsem začala být nervózní. Po koupání v bazénu, obědě a zpáteční cestě jsme hráli volejbal. Když se přiblížil čas táboráku, znervózněla jsem.

    Pan ředitel nám oznámil, že půjdeme lesem k velkému dubu. Zdálo se mi, že jdeme úplně na jinou stranu, byla tma a začal foukat silný vítr. Domluvila jsem se s Pavlou, že na sebe počkáme. Paní učitelka nás chtěla rozdělit, ale naštěstí nás poslala po sobě. Přišla na mě řada. Šla jsem směrem k panu řediteli, který mně měl ukázat směr. Řekl: „Běž rovně.“  A tak jsem šla. Zacpala jsem si uši a čekala jsem na Pavlu, i když to bylo proti pravidlům. Zmocnila se mě panická hrůza a začala jsem brečet. Naštěstí ta hrůza trvala jen chvilku. Uslyšela jsem přicházet Pavlu a to mě uklidnilo. Blížily jsme se pomalu ke konci cesty a vtom najednou: „Baf!“ Byl to Franta. Začaly jsme i s Pavlou křičet. O kousek dál jsme spatřily skupinku lidí a honem jsme se k nim přidaly. Hned nám bylo OK.

    Zvládla jsem to. Myslela jsem si, že to bude horší.

                                                                                                                                         Nikola Mirošová

  Na nějaké fotky se už můžete podívat.